Zeměplocha

Knihy z Úžasné Zeměplochy:

------------------------------------------------------------------------------------

Životopis Terryho Pratchtta (převzato z oficiální Zeměplochy)

Terry Pratchett se narodil 28.dubna 1948 v Beaconsfieldu v hrabství Bucks. Hlavním zdrojem jeho vědomostí se zpočátku stala Beaconfieldská veřejná knihovna (nutno říci, že i škola mu trošku pomohla). V roce 1959, ve svých jedenácti letech, začal navštěvovat High Wycombe Technical High School místo gymnázia, protože se domníval, že práce se dřevem bude větší zábava než latina. V této době ještě neměl přesnou představu o svém budoucím životě, dnes sám na sebe vzpomíná jako na "obyčejného" studenta.
   Poté, co mu ve třinácti letech ve školním časopise vyšla krátká povídka "The Hades Business" (komerčně byla publikována v jeho patnácti letech), začala se jeho budoucnost, co se týče povolání, vyjasňovat. Po prvním roce studií, kdy absolvoval přednášky o umění, historii a angličtiny, se rozhodl zkusit žurnalistiku. Jakmile se naskytla příležitost, po dohodě s rodiči školu v roce 1965 opustil. Na studium ovšem nezanevřel a při práci navštěvoval kurzy angličtiny vypsané Národní radou pro podporu žurnalistů, které úspěšně zakončil získáním titulu. Při práci na interview s ředitelem nakladatelství Peterem Bander von Durenem o jeho knize o vzdělání v příští dekádě se mu zmínil, že dopsal knihu "The Carpet Poeple" ("Kobercoví lidé") a zeptal se, jestli nemá zájem ji publikovat. Odveď byla ANO. Kniha však vyšla po menších prodlevách až v roce 1971 a křest knihy proběhl v oddělení koberců oddělení obchodního domu Heal's v Tottenhamu . Kritikou byla kniha přijata příznivě, například "Teacher's World" ji popisuje jako mimořádně kvalitní a "The Irish Times" píší o nové dimenzi v představivosti a výjimečném slohu autora. Konečně se objevil autor, kterého bylo radost publikovat.
   Krátce po "The Carpet Poeple" následovala "The Dark Side of The Sun" ("Odvrácená strana slunce") (1976) a "Strata" ("Strata") (1981) - obě napsány za dlouhých zimních večerů, kdy Terry neměl nic lepšího na práci. Do roku 1970 pracoval v Bucks Free Press, poté přešel do Western Dialy Press a v roce 1972 se opět vrátil do své mateřské redakce jako editor. V roce 1974 nastupuje v Bath Chronicle. V tomto čase také vytváří sérii kreslených skečů pro měsíčník "Psychic Researcher", ve kterých paroduje různé vládní výzkumy pod hlavičkou "Warlock Hall". V roce 1980 byl Terry jmenován oficiálním tiskovým mluvčím Central Electricity Generating Board a nesl odpovědnost za tři jaderné elektrárny. ("Co uniká? - Ach tak, TO uniká."), kde pracoval ještě v době, kdy mu byla uveřejněna první Zeměplocha - "The Colour of Magic" ("Barva kouzel") v roce 1983. V té době byla ještě jeho vydavatelem New English Library, která ale nedodávala jeho knihy na trh dost rychle, a tak nakladatelství Corgi využilo situace a "Barvu kouzel" vyslalo na trh.
   Nakladatelství Corgi uspělo i v jiném směru, prosadilo vysílání "Barvy kouzel" v BBC jako čtení na pokračování. Pro Corgi se vydávání první Zeměplochy stalo bodem zlomu a do BBC prosadili i "Čaroprávnost" - žádná jiná kniha prý nevyvolala u posluchačů takový ohlas.
   "The Light Fantastic" ("Lehké Fantastično") bylo vydáno v roce 1986 v té době již bylo jasné, že chce-li Terry maximálně využít svůj potenciál, bude muset změnit vydavatele, protože malé nakladatelství jako Corgi by takové množství těžko zvládlo. Nakladatelství Gollancz tedy zařadilo Terryho na svůj SF list, a protože nikdy předtím nepublikovalo fantasy, ale pouze tradiční sci-fi literaturu, ihned podepsali kontrakt na vydání tří Zeměploch - "Equal Rites" ("Čaroprávnost"), "Mort" ("Mort") a "Sourcery" ("Magický prazdroj"). Nakladatelství Gollancz dnes vydává hardcovery - knížky v tvrdé vazbě, zatímco Corgi zůstalo u vydání Zeměploch ve formě paperbecků. Terryho popularita rostla a začínalo být jasné, že sám všechno vyřídit nestihne - a tak se Colin Smythe stal jeho agentem.
   V září 1987, když dokončil "Morta", se Terry rozhodl věnovat psaní na plno a ne pouze ve vyšetřených volných chvilkách. Sice se z počátku obával, že bude trpět nedostatkem peněz, ale jak se ukázalo, jeho finance se ubíraly úplně opačným směrem. A kromě toho, bavilo ho to mnohem víc než odpovídat na otázky novinářů o funkčnosti a ne funkčnosti jaderných reaktorů - a tak na svou funkci u CEGB rezignoval (mimochodem o CEGB říká, že by rád napsal knihu, jen kdyby měl jistotu , že jí nikdo nebude věřit). Jeho prodeje - a příjmy - rostly způsobem, jaký rozhodně neočekával, a jeho další kontrakt s firmou Gollancz byl už na šest knih. Od té doby prodeje jeho knih neustále stoupaly a v roce 1996 patřily "Maskerade" ("Maškaráda") a "Interesting Times" ("Zajímavé časy") mezi top-ten nejžádanějších knih před vánocemi v roce 1995 "Soul Music" ("Těžké Melodično") zase získalo čtyřtýdenní prvenství v hitparádě papperbacků (což je zatím nepřekonaný rekord). A o "Reaper Man" ("Sekáč") -ovi se říkalo, že byl nejrychleji se prodávající knihou ve Velké Británii za posledních pět let.
   V roce 1996 spatřilo světlo světa třetí pokračování novely o Johny Maxwellovi - "Johny and the bomb" ("Johny a bomba"), stejně tak i scénáře Stephena Biggse - "Mort", "Wird sisters" ("Soudné sestry") a Johny and the Dead ("Johny a smrt"), a Gollanczem vydané "Feet of Clay" ("Na hliněných nohou"), kde se znovu objevují slavní členové městské hlídky. Ve stejném roce se objevilo i "The Pratchett portfolio" ("Pratchettovo portfolio") s ilustracemi charakteristických postaviček od Paula Kidbyho doprovázené Terryho texty, ten samý rok se objevil na trhu "Hogfather" ("Otec prasátek") i Maškaráda a počítačová hra "Discworld II : Missing Presumed". "Otec prasátek" i "Maškaráda" měly tu čest společně dva týdny sdílet první místo žebříčku nejprodávanějších hardcover i papperback SF&F titulů. Bylo to již potřetí, co měla Zeměplocha v top-ten více dílů zároveň a je známo, že to se zatím žádnému jinému autorovi nepovedlo ani jednou. "Otec prasátek" dokonce vévodil žebříčku celých pět týdnů. Nejvýznamnější britské noviny "Times" si propočítaly, že Terry byl pravděpodobně britským autorem s nejvyššími příjmy a tedy samozřejmě i největším objemem prodaných titulů.
   V roce 1997 byla vydána další Zeměplocha "Jingo" ("Hrr na ně"), ve které Ankh-Morpork vstupuje do války s Klačí kvůli malému ostrůvku v Kruhovém moři a Patricij a Městská Hlídka to musí řešit. Také byl vydán Zeměplošský diář Neviditelné Univerzity na rok 1998 a také došlo k animovanému zpracování "Soudných sester" a "Těžkého Melodična", které je možné dostat na videokazetách. Vydavatelství Corgi k nim dokonce publikovalo ilustrovaný scénář. V tomto roce byly publikovány divadelní adaptace Stephena Briggse - "Stráže! Stráže!" a "Muži ve zbrani".
   Zajisté není nutné zde uvádět kompletní výčet Terryho knih ale je jich 22. Poslední vydaná z nich - "The Last Continent" ("Poslední kontinent") (není o Austrálii, jen trochu o Australanech) byla publikována v květnu 1998 a opět zamíchala pořadím žebříčků nejprodávanějších knih - osm týdnů byla nejprodávanější knihou hardcoverů SF&F. Ta příští, "Carpe Jugulum", ve které čarodějky brání Lancerské království proti vampýrům, by měla vyjít v listopadu.
   V květnu se objevil na pultech další titul - "Turistický průvodce Lancerským královstvím" - na kterém společně pracovali Terry, Stephen Briggs a Paul Kidby. Terry a Paul teď společně pracují na "Death's Domein" ("Smrtí impérium") a zároveň ve spolupráci s Tinou Hannah vzniká kniha zeměplošských receptů. Obojí by mělo být publikováno ještě v tomto roce. Terry také úzce spolupracuje se společností Perfect Entertinment na třetí počítačové hře (ve 3D), nazvané "Discworld Noir", také již pro tento rok. Steve Jacksons Games mají vydat Zeměplochu v herní systému GURPS, s příspěvky Terryho a ilustracemi Paula Kidbyho.
   Co se týče knih pro jeho mladší čtenáře, "Truckers" ("Velká jízda"), první díl toho, co je v USA známo jako "The Bromeliad Trilogy", byl mezníkem v historii Terryho tvorby, poprvé se totiž stalo, že knížka pro děti se stala nejprodávanějším bestsellerem pro dospělé čtenáře SF&F. Postupně následovaly další díly, "Diggers" ("Velký boj") a "Velký let", upravená verze "The Carpet Poeple" ("Kobercoví lidé") a všechny tři díly o Johnym Maxwellovi - "Johny only You can save Mankind" ("Johny jen ty můžeš zachránit lidstvo"), "Johny and the Death ("Johny a Smrt") a "Johny a bomba".
   Terry také napsal několik krátkých povídek, z nichž tři mají zeměplošské téma. Ta nejstarší se jmenuje "The Sea and Little Fishes" ("Moře a malé rybičky") - ta byla vydána na podzim ve sbírce povídek nazvané "Legends", kterou sestavil Robert Silveberg. Terry zjistil, že práce na pořádné knize jej zaměstnává natolik, že když je připraven k práci na novém románu - což je téměř neustále - je pro něj velmi těžké se zastavit a změnit náhle téma a napsat něco krátkého z jiného soudku, takže povídek je velmi málo. Nezeměplošská povídka "Once Future" se objevila ve sbírce povídek publikované v USA 1995, ale ve Velké Británii ještě publikována nebyla.
   Když rezignoval na svou funkci ve Western Daily Press v roce 1970, přestěhoval se se svou ženou Lynn (kterou si vzal v roce 1968) do domu v Rowberrow v Somersetu, kde se jim narodila dcera Rhianna. Když zjistil, že dům už není možné dále "zvětšovat", rodina se v roce 1993 přestěhovala do jihozápadního Salisbury a Terry vyplašil všechny své fanoušky obrázkem tohoto domu v televizním interview k příležitosti vydání "Těžkého melodična". Těsně předtím, než se přestěhovali, Terry uklouzl před vchodovými dveřmi, uhodil se do hlavy a trochu se mu to v hlavě popletlo, co se týče událostí několika předešlých hodin. Bohužel, právě v těch několika uplynulých hodinách obdržel tučný šek od Colina Smythea. Vzpomíná si, že ho někam bezpečně uložil, ale nikdy si nevzpomněl, kde to bylo a hledání časem vzdal. Nutno podotknout, že platnost šeku byla pozastavena a by mu předán šek nový.
   Co dál? Nyní pracuje na další zeměploše, pracovně nazvané "Pátý elefant" a také slíbil napsat další knihu pro děti pro nakladatelství Doubleday, mnohé ale záleží na tom, jaký nápad mu bleskne hlavou na poslední chvíli.
   Jeho práce pro "Orang-Utan Foundation" ("Nadace pro záchranu orangutanů") je běžně známá. Co už je méně známé, že v minulosti pracoval jako předseda "Society of Authors" a byl také předsedou poroty při udělování Rhone-Poulencovy ceny roku 1997.
   Jeho padesáté narozeniny oslavil koncem dubna 1998. Přestože se nedalo zabránit tomu, aby se o oslavě dozvěděl - 50 hostů na večeři v Ivy Restaurant ve známé čtvrti Soho s množstvím originálních dárků - dokonale ho překvapila. Co je ale nejžhavější novinkou - že byl jmenován "Officer of the Order of British Empire" (nevržen na udělení řádu za zásluhy Britského království) k příležitosti královniných narozenin - za "službu literatuře". Při prvních signálech z Downing Street (sídlo britského premiéra - pozn. red.) byl přesvědčen, že jde o velmi ošklivý vtip.
   Poslední zpráva o Terrym se objevuje na obalu "Carpe Jugulum": "Terrymu Pratchettovi je padesát let a žije za klávesnicí ve Wiltshiru, kde odpovídá na dopisy ve vražedném tempu a snaží se najít čas na psaní. Pěstovával masožravé rostliny, ale ty nyní poněkud přerostly a okupují skleník, takže Terry do něj odmítá vstoupit. Myslí, že teď je ten pravá čas zavřít je tam navěky, přestože jsou pravděpodobně strašně užitečné."
   - K O N E C - (překlad z roku 2000)
______________________________________________________________

Jan Kantůrek o sobě:

Nedávno spisovatel a librový milionář Terry Pratchett prohlásil, že dobrým překladem svého díla si je jist pouze v Holandsku a v Čechách. Když kdysi čeští scifisté v cizině narazili na „nejlegračnější a nejpodivuhodnější fantasy v této i jakékoliv jiné galaxii“, ani je nenapadlo, že by si mohli počíst i jejich angličtiny neznalí spoluobčané. JAN KANTŮREK (52) zase netušil, že překládat Pratchetta všichni profesionální překladatelé před ním s díky odmítli ... Dnes pracuje na dvacátém čtvrtém dílu Zeměplochy a má na kontě nepřeberné množství westernů, detektivek, sci-fi románů a povídek. A také comicsy.

„Anglicky neumím aktivně. Ne že bych umřel v Anglii hladem, ale mám prostě v hlavě jen anglicko-český slovník. Když mám v ruce tištěný text a padnou mi oči na jakékoliv slovo, jeho význam znám. Obráceně to nefunguje. Nenapíšu ani dopis, abych se za něj nemusel stydět. Raději si ho nechám od někoho přeložit. A výslovnost? Velký problém!

Když Terry Pratchett přijede a sedneme si spolu, tak už ví, že dokud si nedám dva nebo tři panáky, aby se mi oblomil jazyk, tak nejsem schopen vydolovat ze sebe ani slovo ... Poprvé jsme se spolu setkali v Hamburku. Představili mě jako překladatele jeho knih – tenkrát jsem přeložil snad tři nebo čtyři –, načež jsem požádal, aby se mnou mluvil prostřednictvím tlumočníka. Zesinal. Pak viděl na veřejném čtení, že hodně lidí se směje u české i anglické verze ve stejnou dobu, což byl pro něj důkaz, že vtip zůstává zachován. Potom jsme si povídali a on se různě vyptával ... třeba jak je to u nás s pohádkovými bytostmi, protože v Anglii jich mají spoustu. Odpověděl jsem mu, že u nás existují také, ale jsou trochu jiné. Proto se s těmi jejich musí u nás zacházet opatrně. Místo skřítků, trollů, trpaslíků, nomů nebo orků máme šotky, plivníky, raráše, permoníky ... Vychrlil jsem na něj celou řadu. Vypadal spokojeně.

Spousta lidí mi po vydání nové knihy říká: Našel jsem tam něco, co v originále nebylo – ty to přepisuješ?! Ne, ale dostal jsem svolení. Terry mi říkal, abych využil každé situace, kdy bude možnost udělat nový vtípek. Netvrdím, že mi nedá hroznou práci nějaký žertík zplodit, ale v zásadě – u těch běžných věcí – už to jde velmi dobře. Když se déle pohybujete ve světě spisovatelem vytvořeném, začnete vnímat jeho způsob přemýšlení. Odhadnete, jak vyrábí zápletky a legrace. Práce se stává snadnější. Ono se říká, že se překlad podobá ženě: buď je věrný a pak není pěkný, anebo je pěkný a pak není věrný.

U mě bylo překládání výsledkem přirozeného procesu, kdy jsem si rozšiřoval slovní zásobu čtením. Na gymnáziu jsem inklinoval k přírodním vědám, takže jsem z angličtiny ani nematuroval. Nakonec mě k ní přivedl Tarzan. Jako velký milovník dobrodružného čtení jsem jednou v antikvariátu narazil na čtyři nebo pět paperbackových dílů, které v češtině nevyšly. Začal jsem jeden číst a luštil ho snad půl roku. V antikvariátech bylo téhle anglosaské literatury dost, ale neorientovalo se v ní snadno. Člověk se musel trefit buď podle obrázku, nebo podle anotace vzadu. Protože nejsem čistokrevný scifista, kupoval jsem všechno: westerny, detektivky, špionážní romány. Každý žánr kromě sci-fi, kde se objevují neustále nové vymoženosti a vynálezy, má určitý okruh používaných výrazů. Časem jsem je vstřebal.

V osmdesátém šestém jsme s kamarádem zrenovovali Klub Julesa Verna na sci-fi klub. Mohl mít jen deset členů, abychom si mohli navzájem množit a vyměňovat materiály – do psacího stroje se totiž vešlo jen deset kopií ... Tenkrát jsem hltal Conana. Bylo v něm od bojových umění přes piráty, dravé ryby, gorily, čarodějky, hrady v podzemí, černé i bílé čaroděje až po kouzelníky a staré mumie prostě úplně všechno. Kamarád uměl korejsky a rusky, ale žádné západní jazyky, tak mě přemlouval, abych zkusil přeložit nějaké kapitoly na naši první schůzku. Nejdřív jsem si myslel, že se zbláznil, ale pak jsem to zkusil. Líbily se, a tak jsem je dělal postupně dál.

Pracoval jsem jako technický redaktor v Artii. Byla tam skvělá parta a vzpomínám na ty časy strašně rád. Po revoluci vzniklo Aventinum, kde jsem nastoupil na místo vedoucího odbytu, ale to už nebylo ono. V té době za mnou přišel jeden člověk, představil se a řekl, že chce založit malé nakladatelství. Chtěl vydávat i westernovou řadu a sháněl lidi, kteří by mu pomohli. Nakonec jsem do toho šel. Prvních pět šest knih jsem zpracoval rukama. Většinu z nich pak přepisovala na stroji moje žena a jedna moc příjemná slečna z Artie. Byly jediné, které dokázaly dekódovat můj manuskript. Abych jim ulehčil, začal jsem psát tiskacím, ale za nějakou dobu vypadalo písmo opět k nerozluštění ...

Někdy okolo prvního Pratchetta jsem si nakonec pořídil počítač. Dovezli mi ho tenkrát z Německa a použít se dal vyloženě jen na psaní: harddisk 40, 1 Ram, T602 a jako bonus devítijehličková tiskárna. Stál asi třicet tisíc, čímž pádem jsem přeložil dvě knížky zadarmo, a ještě doplatil.

Nakladatel mě přemlouval, abych zůstal doma a dělal pro něj. Jenže mít dvě děti a vykročit na volnou nohu není snadné ... Nakonec jsem se rozhodl pro. Museli jsme se ale hodně uskromnit a zvládli jsme to jen díky manželce, která chodila do práce, což ostatně dělá dodnes. Trvalo totiž tři čtvrtě roku, než mi začaly chodit peníze.

Volný čas vlastně nemám, protože pořád překládám. Ty knížky jsou i můj koníček. Jinak miluju comicsy, hlavně klasické, sbírám je už dvacet pět let. K smrti rád vařím a jím. Mimochodem moje žena vaří skvěle, ale některé věci prostě nedělá. Třeba květák vždycky namele na placky. Ne že by mi nechutnaly, ale smažený květák je smažený květák, čímž pádem se chopím pánve sám. Jsem expert na polívky. Nejraději mám klasické vývary, jako slepičí, hovězí, drůbeží s nudličkami, piju je i jako bujón. Ale chutnají mi i ty hutné, jako třeba bramborová. Když se zeleninka osmahne pěkně na másle, přidá se hodně hub a majoránky ... Umím dokonce upéct i buchty. Sem tam se hlídám, ale když mě popadne amok, sním, na co přijdu.

S manželkou jsme spolu už dvacet, ne, pětadvacet let! Zrovna jsme slavili takovou tu stříbrnou svatbu. I po tolika letech spolu vycházíme pořád dobře. Nikdy mezi námi nedošlo k zásadním sporům. I když na dovolené se úplně neshodneme, ona by ráda na lehátko k moři a já tak do Londýna a celý den v antikvariátech. Máme chalupu na Havlíčkobrodsku, tak jezdíme tam. Mrzí mě, že žena moje překlady nečte. Nemá tyhle žánry ráda. Syn občas hodí do nějaké knížky oko a někdy něco zabručí. Vlastně ani mé přátele – s výjimkou scifistů – tahle literatura moc nezajímá. Ale na druhou stranu mi pak volají jejich děti: Strejdo, skvělý – zase jsem si počet’!